Maminka je švadlenka,
říká pyšně Madlenka.
Dámám šije krásné šaty,
sukně dlouhé až na paty.
Na plesy či dvorní bál,
v řemesle je sám pan král.
Atlas, brokát, jiná látka.
Švadlenka – je moje matka!
Jednou po velikém plese,
vzrušením se matka třese.
Splnily se její plány,
dveřmi strká torzo panny.
Dvě ruce, trup, navrch hlava,
oči, nos a ústa dravá.
Zašklebí se na Madlenku,
z pokoje je rázem venku.
„Na ní budu špendlit šat,
nemusíš se, dcero, bát.“
Madlenka ví dobře svoje,
nechce vkročit do pokoje.
V noci v postýlce své leží,
dveře starostlivě střeží.
Od vedle cos šramotí,
holčička se zapotí.
Už tři dny se budí z rána,
unavená, nevyspána.
Už tři dny každého rána
u dveří jí leží panna.
Čtvrté noci, zas ta muka,
v dřevo ryje něčí ruka.
Něco zaskřehotá: „Maaadlooo!“
Bác! Ozve se, torzo spadlo.
A pak zas v tom hrozném zvuku
sune panna svoji ruku.
Achich ach, pohne se klika.
A už dveře odemyká.
Madla pod dekou se krčí,
panna hlavu škvírou vstrčí.
Holčičce teď není blaze.
Trup se sune po podlaze.
Madla pod dekou se krčí,
u postele panna vrčí.
Ale ne! Už si to sedá,
na rukou se rychle zvedá
a drží se prostěradla,
kéž by zase dolů spadla!
Madla strachy hryže pěsti.
Torzo už je na pelesti.
Panna vydá příkaz strohý:
„Madlo,“ syčí, „dej sem nohy!“
Rukou hrábne pod deku,
děvče se dá do breku.
Děsem křičí v pokojíčku,
v posteli je na krajíčku,
na samotném rohu,
ať neztratí nohu.
***
Ve dveřích se matka zjeví.
Co se děje, vůbec neví.
Ke své dceři rychle běží,
v kolu krve bez noh leží.
Madlenka se v šoku klepe,
srdce matky rychle tepe.
„Ukradla mi moje nohy!“
z posledních sil dcerka poví,
ukazujíc smutně na ně,
do výklenku k té zlé panně.
Dvě ruce, trup, navrch hlava.
Oči, nos a ústa dravá,
s úsměvem na matku hledí
z křesla pod oknem, kde sedí.
Nad zemí nohama klátí,
těžko je kdy Madle vrátí.