Míček Flíček

O čempak bude pohádka kratičká?
Žil jeden dědeček a taky babička.
Na světě širém neměli jiného,
staříci nebozí, než jeden druhého.

Rozlehlá zahrada, veliká chalupa,
leč byli bez dětí a taky bez vnuka.
Jednoho dne našli ztracený míček.
Jméno mu dali příhodné – Flíček.

Od bláta špinavý, modrý jak obloha.
Hned bylo veselo – darem byl od Boha!
V koupeli s pěnou mýdlem ho zkrášlí,
míček byl šťastný, že si ho našli.

Už nebyl sám. Časy se mění.
Teď byli spolu – ne opuštění!
Na trávě skotačil, plaval si v kádi.
(Někdy mu chyběli kamarádi.)

Nejsou jak kluci dědeček s babičkou.
Už tolik nemůžou, kost mají stařičkou.
Raději sedí a chodí pomalu,
spaní se věnují radši než fotbalu.

Jednou si Flíček v zahradě hopsal,
slyše pláč, přes plot hned oblouk opsal.
Na bobku seděl ztracený Petříček,
jak spatřil Flíčka, natáh se pro míček.

A ten zas šup a přes plaňky hop.
Petřík též hup a zdolal ten plot.
Balonek k chaloupce peláší,
jenom se za ním zapráší.

Okýnkem skočil k babi a dědovi,
aby jim pověděl o malém klukovi,
že stojí v zahradě, oči má červené,
že by si s ním chtěl hrát taky, to ne, že ne.

Babička zavolá na Péťu z kuchyně.
Dědeček culí se, míček má na klíně.
Nabídnou klukovi voňavé koláče,
utřou mu slzy a řeknou, ať nepláče.

„Ty jsi přec Peťánek, však my tě známe.
Neboj se, mamince zase tě dáme.
A zítra můžeš nás navštívit taky.
S Flíčkem jdem k řece nachytat raky.“

Péťa se usměje, nadšeně kývne.
S pusou jak vrata na dědu zívne.
Děda vzal chlapce do svého náručí
a vstával od stolu – mámě ho doručí.

Kluk rázem usnul. Míček tisk na hrudi,
až doma u mámy se Péťa probudí.
Všechno jí pověděl, jaká to novina,
ač nejsou příbuzní, můžou být rodina.

A tak se stalo. Kdo to kdy slyšel?
Tak chlapec k dědovi s babičkou přišel.
A děda s babičkou malého kluka
milovali jak vlastního vnuka.

Záložka pro permanentní odkaz.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.